Výkřik v přeplněném tichu

Zvon odtikává poledne
písek ti rozežírá střed
a to živé, kdesi v útrobách tvé vůle
umírá s toužebným očekáváním
hladovějícího kojota...

Hlučné praskání slupky oddanosti
za plivání vlastních zubů
vykoupí anděla a zapomene
jak pro tuto noc
odložil ústa a připnul je
drsně k mým stehnům a pažím
i já jsem jen pěna, která mizí

(jako rozbitá skříňka s křivým věnováním
a medailon utkaný z mrtvé sedmikrásky)

A pak ti stékají
jemné kapky po řasách
zářivě bílé jako ruce panny
ukryté v jeskyni nezkušenosti
před sluncem, co září jako poslední nádech
předtím, než umřeš v cizí náruči
dokonale šťastná, rozpálená doběla
umlčená kořeněnou vůní
a eben praská

docela opuštěn a tvůj