Ztrácím, zapomínám

Už mě nebudíš.
Tvý vymyšlený ruce už mě ráno v polospánku
nehledají
a představa tvýho úsměvu mi už nesladí
ranní kafe.

Už mi nechybíš.
Možná proto ten tupý pocit prázdnoty v hrudníku
a ta ošklivá jizva
nebo je to tím tlukotem
co se ozývá ze dna skříně
z krabičky od sirek
jakoby se tam boxovaly blechy
a ono to jen moje srdce
pořád trochu žije.

Asi je mu tam smutno.

Má moc volného místa.
Trochu mě zmrazilo,
jak snadno se vešlo
do toho kartonového vesmíru.

Ale jen trochu.

Už tě neproklínám.
Svíčka ještě hoří
a drak Smrti má pořád stejně
bolestný výraz,
ale už to nejsi ty, kdo umřel.

Smrt je jen další hospoda na cestě,
kde dáš nohám na chvíli rozchod.

Jsem succuba.
Pouštím je k sobě tak blízko,
aby měli pocit, že cítí teplo mé šíje
pod svými vlasy.

Jsem vykradačka hrobů,
kterým se opovažují říkat
duše.

A když pak utíkají
ve snaze zachránit si kůži,
hyena u mých nohou olízne ret
a sokol,
nedávno objevený spojenec,
netrpělivě poposedne
na nahém rameni.

Sedím v křesle a večer
maluje příběhy o lidském
odpuštění.

Jsem succuba.
Zatímco konečně s úlevným vzdycháním
popadají ze schodů,
oděni jen do slepičího peří a hadích šupin,
kartáčkem na zuby vydrhnu
tmavé skvrny na koberci
a do imitace dřeva
naposled zabuší okovaná pěst
jemnocitného.