Není samota jako samota

Asi nejsem zas tak sama,
jak si kolikrát připadám.

Mámu, tátu, ségru, obě babičky
i přítele –
MÁM.

A i když žiju v tom virtuálním svazku,
kterému u nás neříkám „rodina“,
přesto když kolem mě tolik lidí chodívá,
připadám si pořád sama.
Zásobená vlastníma myšlenkama.

Touha být někdo jiný a lepší
je v zápětí zadupána bezmocností něco dokázat.
Přemýšlím o všem a všech,
jak zpětně s nimi kontakt navázat.

Toužím odejít za hlasem svého srdce,
za dny, kdy budu plánovat svůj čas sama.
Kdy nebude mě dusit výčitkami máma.
Vyhnu se nikdy nenavázanému kontaktu s otcem.
Přemýšlím.
Odejdu a stanu se sobcem?
Budu se cítit opuštěně víc, než cítím se nyní?
A co se na tom, krom adresy změní?

Z mámy, která dřív moje srdce jako slunce hřála,
se ironická a kritikou nešetřící žena stala.
S tátou jsem nikdy nenašla cestu ke vřelému slovu,
se ségrou občas prohodíme pár slov u společného stolu.

Tak, která samota bude pro mě do budoucna lepší?
Ta, která mou duši jako mor už léta trápí,
že nemám pochopení u vlastního táty,
že máma se mi změnila před očima
a že odejít žít se svou láskou, tím pro mě samota nezačíná?

Kde budu šťastnější, kdy ulevím si od svého bolu?
Možná nikdy,
možná, když odejdu od rodinného stolu,
kde už se pro mě těžko místo hledá,
když máma, kterou jsem milovala, mi svou lásku poznat nedá.
Nikdy…