Všední dny

Do jisté míry,

zaplavuje moji duši smutek,

když vidím,

že to, po čem jsem toužila,

byla pouhá fantazie...

Ne, to není neštěstí,

ale štěstí mělo vypadat jinak.

 

Tak často nežijeme vlastní životy,

tak často toužíme po nepoznaném,

tak často máme strach ...

 

strach prožít vlastní život,

strach vykročit neznámým směrem.

Proto raděj

volíme zajeté koleje.....

 

Poznané se stává jistotou.

Slunce vyjde každý den,

i zítra .... ale co když má Slunce

vlastní vůli?

 

Nemusím být věštcem,

abych dokázala říci,

jakým směrem se bude vyvíjet zítřejší den...

Ale co když ...se mýlím

a bude všechno jinak?

 

Co když Slunce přestane toužit plnit své poslání?

a jistota v tebe ztratí sílu...

a můj zrak se opět vrátí k zemi,

místo k oblakům...

 

Jsem blázen,

znám svůj osud... do jisté míry.

Chtěla jsem být tak jiná,

než všichni ostatní,...

 

a místo toho... umyju nádobí, 

uvařím oběd ... vykouřím...

cigaretu

a půjdu spát..

 

Tak jak to dělají všichni ostatní.

Je to jen marnivost,

co mě odděluje

od nich.