V těle

S nepřítomným pohledem,
osaměle v rohu sedí,
a co věděl ještě před chvílí,
zapomněl a opět neví.

Vidím toho starce,
tu slupku, která zbyla,
myslí stejně jako já na to
kam jiskra se mu vytratila?

Vlasy barvy jinovatky,
a oči nejtmavšího medu,
za oponou jen chaos, zmatky,
a víčka obalená tenkou krustou ledu.

Jen vrásky pod očima,
ukazují jeho dřívejší chuť žít
a všeobjímající dobrotu
teď bloudí, zapomněl i snít
co vidí? Prázdno? Nicotu?

Když tak dívám se na něj,
jak ztracen je
ve vlastním těle,
mám pocit, že každý z nás
se rodí s tělem nepřítele.

Kterého probouzí čas...