Ve lži života

Víš, byly jsme na to samy

potmě v louži

v náruči řeky

jak nám mlýnský kameny

jak tiše lhaly..

 

Tak voněla posekaná tráva

ovinutá ranní rosou

a pršely prosby

do rytmů zběsilý vody

do který podruhý nechci..

 

A přece mě tenkrát hladila

třeba i utěšovala

při pláči

ta moje tichá, pomíjivá voda

plakala se mnou..

 

Když jsi tam jen tak ležel

bez naděje, pod tvrdou dekou

v bzukotu přístrojů

co nahrazovaly tvoje srdce

to unavený srdce..

 

A já se tvářila

jak jsem silná

venku z vody

ale ty kameny pořád lhaly

když se mi podlamovaly nohy..