Žalující vzdech

Při úsvitu nočních stínů

vzbudila ses v cizí posteli.

Pod nebem  bez mraků

 Tam, kde vítr nefouká.

Tvůj buditel snů  

Je pryč,

Zmizel.

A cítit je,

tvůj žalující vzdech.

Vracíš se myšlenkou.

večer byl  hřích,

spáchaný

pro pár slastných chvil.

Buditel snů,

Mizí, klesá do hlubin.

Pššt pomalu,

Opuštěj  tiše,

Šedou žalující věž.

Tu samou

co večer tě tak lehce,

vynesla až do nebes.

Pohled z ledu vytesaný.

Z postele hrobka,

Snad jen epitaf schází.

Se zapšklou a nudnou frází.

Oknem plíží se jasná záře.

Pozdě je..

Kohout  už spílá k nebi

A slyšet  je,

píseň ptačí..

Zbořila se poslední naděje

Na vzácný  buditelův cit.

Staniž se poutníkem  

co na rozcestí je.

Vrchol co nelze pokořit.