Ty, králi

já putovala krajinou utrpení

kličkovala mezi stromy šplhajícími do nebe

a na tom místě kde žádné štěstí není

já zvykala si na život bez tebe

 

já postrádala teplo horkých nocí

když chladný vítr řval a sténal dál

a neštěstí, náhle naplněné mocí

jen ono bylo chladných končin král

 

král krutý s korunou ze zkamenělých slzí

král, co se smál když jiní plakali

co nepříčetný vztek byl jeho tvrzí

já nesnesla jeho pohled když jsme se setkali

 

jediný ostrý předmět co mám je můj žal

a ten už rozdělil moje srdce v půli

a náhle byl můj přítel, onen pláče král

když podrobil mou duši svojí zvůli

 

to ty, králi, tys mě přece zabil

proč zachraňuješ mě nyní sám před sebou?

to ty, tys můj život zkazil

proč zahříváš mé ruce když mě zebou?

 

ale mé srdce zahřát nedokážeš

nemůžeš už vrátit, co jsi vzal

stejně jako smutku nerozkážeš

nemůžeš nikoho přimět, aby miloval