Uvědomění

Jak květy v zahradách, bledé, za svitu luny,
té co odhaluje pravou tvář,
stojím osamocen a jako stromy bez koruny
nemám chloubu, nemám svatozář.

Avšak v noci při větru a svistu listí,
když slyším hudbu zdáli,
myslím si, vím, jsem si jistý,
že jak já, i jiní tady stáli.

Mezi temnotou a světlem,
nejistí si sami sebou.
Mezi nebem a peklem,
kde však, říci nedovedou.

Hledali tu správnou cestu,
jak oni i já musím.
Tak, otáčím se zpátky k městu,
k lidem, běžím, naposledy to zkusím!