Jsem jako dítě

Jsem jako dítě,

nejsem šťastný,

že nemůžu mít tě.

 

Jako by mi vzali,

hračku, autíčko,

jako by ji prali,

pračkou, zlatíčko.

 

Pláču steskem,

z plna hrdla naříkám,

po autíčku hezkém,

zrakem zpět se ohlídám.

 

„Ach dítě, jsi sobec,

dítě milé“, říká otec,

„uvědom si,

že sám nejsi,

jsem tu s tebou já,

svádí-li tě touha,

jdi, postav se čelem,

touha prolomí se ledem“.

 

Není-li tak otče,

není-liž pravda,

tedy řekni: oč jde?

Byla-by křivda,

být zlým sobcem

a ty mým otcem ?