Procházka

Chodníky, ulice

Je noc, kráčím ulicemi
a pootevřenými okenicemi
slyším jak kdesi v tmách oddechují lidé.
Ulice jsou však prázdné a tiché.

Kdesi nad mou hlavou rozvířil vzduch pták
a po obloze se zvolna sunul mrak,
ale to byl veškerý pohyb, nebylo nic víc,
k tomuto popisu již nelze více říct!

A tak jsem si to klidně šinul středem chodníku,
skrýval jsem ve svém těle strach a paniku,
dech se mi mírně chvěl
samotu jsem nesnášel.

Svit lamp a omamná zář luny
přispěla, že jsem začal vidět duchy.
Za rohem uviděl jsem ve tmě dvě zelená očka
a netušil jsem, že je to jen kočka.

Teď běžím ulicemi, zmatený a vyděšený
a i když strach přináší adrenalinové osvěžení,
srdce kdesi v krku mám
a sotva dechu popadám.

Na rohu stojí šťastný dům,
jež nabízí vzrušení všem panicům
a jež růžovým nápisem vyzývá
aby rouška fantazie byla odkryta.

O kousek dál stojí děva lehká,
když mě vidí, hned se svléká
a ukazuje mi své vnady.
Takhle však láká všechny pány.

Choutky jsem si nechal zajít,
tahle stvůra mi nestojí za hřích.
Je oplzlá a stará,
vždyť mohla by být moje máma.

Ani jsem se neohlédl a spěchal dál,
můj vlastní stín jsem předbíhal
a on předbíhal zase mě,
hráli jsme si na štvance.

Po chvíli hrátek mi došly síly,
nohy se jaksi unavily
a rozhodl jsem se domů jít.
Není nic lepšího než vyhřátý byt.

Jenomže kde se vlastně nacházím?
Kdyby tu teď alespoň někdo byl.
Jenže nikde nikdo, jen ticho a chlad
a tyhle dva pohromadě nemám rád!

Přede mnou se objevil druhý stín
a když jsem se otočil,
stál za mnou nějaký muž,
jež držel v ruce ostrý nůž.

Tvrdil že chce peníze, nic víc,
jenomže já neměl v kapse vůbec nic.
K mému překvapení se jen pousmál
a šel klidně zase dál.

I já jsem pokračoval za neurčitým cílem,
desítky lamp jsem mlčky míjel
a nezajímal se o okolní svět.
Vždyť tady není nic nad čím se zamýšlet.

Čas pokročil a já rozpoznával okolí,
nohy mě už téměř nebolí
a přede mnou se ze tmy vynořil můj dům,
chvála bohu, dávám sbohem všem nočním výletům.