V ornamentu zachycené

Krása hubí růže

a věčnost přichází po kapkách

stíny tančí v mých šlépějích

a pijí inkoust z mých zad.

Přináším Ti kytici a nevnímám,

že barevné nůžky podzimu

v plamenných rukou léta

zanechaly jen stokrát ohnuté

a stokrát vyschlé

trny bez květů.

Chudé dary,

avšak tiskneš si je k tváři,

doufáš, že nasytíš je vlastní krví

naroubuješ je do ornamentů

a necháš pučet první fraktály.

Líbáš můj stín,

zatímco do mého jara věčnost vhání touhu,

touhu chytit se stébla a zamrznout,

stát se součástí vitráže

ledovcových růží.