Slova

chodí si, když den se končí

přichází zas kousek blíž

a každý den zas a znova

na prsou cítím jeho tíž

jako kapky kyselého deště

tichý smích syčí a přece ještě

to nejhorší se drží zpět

než pohltí můj celý svět

však dost na to, abych se jak

větrem hnaný bílý mrak

rozeběhla dál a dál

když si se mnou krutě hrál

domov nemám, síla chybí,

zdá se mi že čím dál víc

bolest srdce se mi líbí

vždyť jen ji mám- jinak nic

odpovědi nenalézám,

už jsem se přestala bát

není nic, co vědět, znát

stojí za to dál se ptát

jeho slova můžou se zdát

bičem, co pohání mě dál

slova, která probudila

co je lepší nechat spát