Ta druhá

Modrá obloha tě nese na křídlech,
když omámen v ní blouzníš.
Nedržíš se jejich bezpečných mračen,
jen v ní vyčkávajíc sedíš.
Toužíš s ní v jednu duši splynout,
v dotycích ruky, které tě hladí po tváři.
Miluješ jak tě činní něčím,
čím ani nebyli slavní básníci.
Něco co kvete tak nádherně,
že je špatné to skrýt.
Něco co probouzí tvé touhy,
a mění je ve vášnivý hřích.
Čekáš na den, kdy tě probudí Slunce svit.
Na den, jejž poprvé to uslyšíš.

Však bouřkové mraky, jež přilétly odjinud,
bortí tvůj naivní sen.
A ty zjišťuješ, že jsi jen třetí kolo na kole,
jen zbytečně další den.
Bolest se ti usídlí v hrudi, když na tebe jejich pohled doráží.
Jako by si to už nebyl ty, jen prázdna schránka bez iluzí.
Jen naivní bytost v záplavě jednostranné vášně.
Jen nevítaný host u svatebního oltáře.