Jsem tak trochu růžová můra

Tvá nádhera je mou múzou,
Mou nadějí,
Spánek opředený tajemstvím,
Zlá zatuchlá pavučina.

Kňučím před branami,
Jsem to já,
Připrav si repelent.

Sen o tvém krásném neporozumění,
O tvé starostlivosti,
O motýlovi,
Který lítá vysoko nad nebem.

Líné sluneční paprsky,
Tak daleké,
Fascinující,
Chtěla bych je jako opratě zapřáhnout,
Do svého slunečního povozu,
Zapřažené úsměvy,
Splašily se a prchají.

Čirost skví se temnem,
Postava s vyhraněnou aurou,
Jsi Montek,
A já dcera Kapuletova.

Hraju si a schovávám,
Vždy jsem objevena,
Shledání čisté povznesením lásky,
Nad mraky a souhvězdí.

Nade mnou vane smog,
Však mé plíce jsou tomu ušetřeny,
Okolo mne válka,
Však v mém srdci smír.

Ty jsi slastným pohledem v kukátku,
Estetikou v pozadí zrcadla,
Hnidopichem v hororu,
A umělcem v romantické hlouposti.

Vprostřed silnice nejezdí auta,
Když láska je nablízku,
Když se válí pod koly.

Použiji černou bělobu,
Na svoje rozhodnutí,
Použiji neviditelný měsíční třpyt,
Na opuštění v oáze.

Barvím kávu na black and white,
Jako už mnohokrát,
Opovržení jsme potvrdili,
Těsným propletením nohou.

Modřina mě hladí,
Jizva líbá,
Vpichy škádlí,
Má hladina hormonů vše mnohonásobně vnímá.

Uprav se a breberky ti vyskáčou na práh,
Najez se a z balkónu skočí ptáček,
A potom…
Skoč za ním!