křídla

Dívám
se
stromům
do tváří

a tepem
srdce svého
pohladím jeho
léta,

jsem
uzamčen,
v kleci
svého bytí,

přál bych si,
aby má duše
měla
opět
ty křídla,

tak
nespoutaná
a přitom
tak
křehká,

co by se jen
strmou
myšlenkou,
mohla rozletět
na tisíc
střípků

a vytvořit
mozaiku
minulých
i budoucích chvil

...tam u Tvých
nohou...