Rudý příliv

Rudý příliv

Stál tam v ohnivé zátoce šelem,
stál tam a sem tam houpal tělem.
Sám sebe objímal a oči měl vlhké,
vypadal, jako by jedl plody trpké.

Po obloze plují mraky,
jež se rychle za obzorem ztrácí
a na západě teče nad lesem krev,
to jen tma se vrací zpět.

On se díval na ten výjev
a to ho utvrzovalo že svět zlý je,
cítil potřebu si zabrečet
zanevřel na celý svět.

Čím víc slunce ztrácí vlády,
tím víc si ten človíček neví rady.
Po němých rtech mu slza ztéká
jeho vlastní beznaděj jej k smrti leká.

Červené moře se nyní rozlilo po nebi,
jako by byl někdo zraněný.
Od východu však již přichází tma
a rychlými chmaty červánky polyká.

Človíček se smutně dívá
jak na souši velryba
a přemýšlí kde se stala chyba,
ovšem příčinu nenachází, tak už to s chybami bývá.

Když šero zemi pokrývá
a nikdo se už nedívá,
ten človíček se na vrchol srázu staví
a boj sám ze sebou tiše svádí.

Když nastala tma
a zemi zcela pohřbila,
ten človíček prohrál svůj boj
nedokázal déle klásti vzdor.

Padal a nevydal ani hlásku,
možná proklínal svou nešťastnou lásku,
nebo možná neměl co by řval
a tiše si jen život přehrával.

Když dopadl, tak to zadunělo,
ten náraz rozerval jeho tělo.
Vánek po zemi rozfoukal
veškerou energii, jež mu pánbůh dal.