Buňky

Ona chtěla zobat,
byla jako ten ptáček,
který dotknul se nebe,
a už se nevrátil,
ta úzkost v páteři,
ta mícha plná hořkosti,
kvetla, jako ty květiny,
klamala, až to studí,
v závějích štěstí,
třásla se, v rozpacích,
asi láskou(možná strachem)
na konečcích prstů,
třpytivé marnosti,
kreslil jí po tváři,
se sevřeným žaludkem,
s otevřeným srdcem,
v tom nejstudenějším nebi,
buňky jsou nasyceny.