Je to čas či jiný viník

Je to čas, co nás rozděluje?
Či vlastní potřeba, být sám?
Já vlastně nikdy nevěděla,
jaké přátele mám.
Já jsem se kryla ve stínu,
v naději, že přítel jen náhle připluje.
Jen tak beze snahy,
v naivitě žila,
dokud to celé nepochopila.

Ach ta samota, jenž jediná mě provázela.
A proč? Protože jsem jen jiná byla.
Kdo by se zajímal o něco,
o co ona sama nemá zájem,
jak se to jen tak zdá.
Však přišla záře ta,
jenž mi dokázala to,
co žádný jiný člověk na světě.
Že být navždy v rohu
a nechat do sebe bít,
je cesta, kterou nesmím jít.

Jako bych se probudila
a prozřela z té hypnózy lstivé.
A náhle, že by jinak svítí světlo?
Ne. Jen cítím horkost v sobě.
Však co je to? Víš jaká nemoc mě lapila?
Ano, je velmi jasné, že vím.
Ale tobě to nepovím.
Dokud nepříjdeš sama na to!?
A ona tu stále marně přemýšlí.
A ono je to tak jednoduché.
Je to přeci přátelství.