Led

Za oknem slunce a plno života,
ve mně však všechno pomalu odkvétá.
Na střechu palí teď pekelný žár,
já si tu oblékám už zimní šál.

Od srdce z ledu, mrzne mi tělo,
hřejívé slova, teď by to chtělo.
Tvé krásné fráze, co jsi mi říkala,
Tvé nežné doteky, když si mě líbala.

Tělo mám ztuhlé, tou strašnou zimou,
city v mém těle snad už i dřímou.
Čekám zda přijdeš, podáš mi ruku,
jak voják v poli z prvního pluku.

Tak jako mu, blíží se konec,
tak slyším já, v dálce bít zvonec.
Smíření s nejhorším, dělá nás silné,
hold city k druhým, jsou někdy mylné.

Letící střela, zasáhla kluka,
to co teď prožívá, jsou velké muka.
Chce něco říct, teď už však nemůže,
už není nikdo, kdo mu teď pomůže...