Šedá Tvář

Podívej se na mne šedá tváři,
mám strach z odpovědí, bojím se té záři,
co propálí mne z fleku, černou díru do obleku.

Bojím se tě šedý brachu,
nabíjím zbraň bez rozpaků,
já dusím v sobě tolik strachu.

Zbraní mířím, ač v sobě tolik tlaku,
co s tím teď, co, mi řekni můj brachu.

Šedá tváři mlčenlivá, frustrující mne zaživa!!!

Já nechci koukat do tvých šedých očí,
strach co ve mně kypří, teď můžu tě zabít,
to víš i ty můj brachu.

Šedá můro posedlá, co mlčíš a nic neříkáš?
Teď střílet budu, tvá šedá tvář mě zežírá!

Tvá šeď, co je jí tolika,
mně trýzní a chce spolykat!

Já připraven jsem, zbraní mávám jak Mohykán!

Lepší útok, než-li být zničen a spolykán.

Tou šedí hustou jako mlžný opar,
co je hustší je jak sama nicota.

Co kouká mi zpříma do mých strachem prolitých očí.
A já už snad přestávám i dýchat.

Vše snad jen sen je, zuby drkotám...
Nechci vědět víc, já nestojím o odpovědi,
který mi šedá tvář chce dát,
žil jsem život obyčejný, ale tolik rád.

Tak mířím zbraní, útočím,
v obavě, že selžu s ní!
Že přišla pro mně šedá tvář,
co mlčí, kouká a v nesnáz,
pohled šedý hluboký,
však plný prázdna, nicoty.

Dál už se já nerozmýšlím,
střílím, jen ať všechno tříští,
ať se celý rozsype,
tenhle můj brach,
můj šedý učitel.

Přízrak zmizel z dohledu,
já říkal jsem, to provedu!
Sesypal se na zem v prachu,
já cítím, jak mě drží v šachu.

Stále je tu nezmizel...

Ta zpustlá tvář a rozbité zrcadlo,
střepy, co řežou jak struhadlo,
toť bláhově jsem chyboval,
vždyť já to byl, já byl stín co sliboval.

Šedá tvář propadlá v závějích svého zrcadla,
strach měl jsem já sám ze sebe...
Já nenáviděl šedý stín, ač v hloubi duši tušil jsem,
že tohle je můj splín.