Princezna a drak

Kráčela mořem
lhostejných očí,
míjela dlaně
zaťaté v pěst.

Otázka pálí…
čím to, že zločin,
který se nestal,
zasloužil trest?

Krajinou šedou
vlekla své rány,
a v jejích stopách
plazil se strach.

Rytíři chrabří
princezny brání
před zlými draky
jen v pohádkách.

Chtěla si ohřát
ledové ruce,
hledala plamen
vykoupení,

v krajině stínů
nesvítí slunce,
našla jen schody
do sklepení.

Kráčela tiše
krajinou stínů,
na sobě prostý,
smuteční šat,

a tam, kde obzor
s nicotou splynul,
na prvním schodě
zůstala stát.

Tam dole v prachu
zemřela víra,
dýchala jedem
prosáklý vzduch,

nahoře bolest
odvahu sbírá
rozdělit navždy,
co spojil Bůh.

Když potom vyšla
ze sluje dračí,
ráno se zhouplo
z tmy do barev,

Uši jí hladí
písnička ptačí,
v očích má slunce,
na rukou krev.

***