Prokopat se ven

ty už se mnou nemluvíš a já už nemluvím s tebou
mihotáme se jako popelavé papírky nad ohněm
a pomalu ale jistě dohoříváme
pak ten prach
v který jsme skončili
už nemůže ovládnout strach
který jsme prožili
odfoukne nás to daleko od sebe
a bude to nejspíš to
co jsme oba ne chtěli
ale nutně potřebovali
každý jednou musí být sám
je to zákon soužití
a ty to víš
jako já to vím
jednou se rozejdeme
abychom se slavnostně sešli
jenže co když už to pak nebude to pravé
ořechové
budeme dělat
že je?
nebo zase utečeme
rád bych znal pravdu už dnes
i když vím
že budoucnost ještě nebyla napsaná
když se na mě na chvíli nedíváš
neexistuju
a když já tě nevidím
šílím a umírám
v mé hlavě jsem vězněn pro hříchy minulosti
katapultovaly mě do podzemí
z kterého se špatně utíká
nejsou východy
musíš se prokopat ven