83. Zmrtvých vstání

 

 Vídím léto, je to prokletý prsten tance.

 Stojím, ač vím, víc se smrti nebojím,

 až do konce lásky, do konce poezie,

 ti odpovím, spolupodíl na vesmíru, ví.

 

 Probouzím se do letního deště.

 Vstřícně lomené do setinek ještě,

 palubě zrcadel mezihvězdné.

 V každé drobounké kapce vteřiny,

 hledím vstříc nové hudební poezie Budoucnosti,

 vytržené do tance zuřivé labutí vzácnosti.

 

 Má hlava je hyperplastický vzdušný míč,

 nebo polštář vodivostí, lamentující sdílný osud,

 ve výbojce vesmíru, hledící akustický zářivod,

 či novou podílející míru původnosti.

 

 Když se zdáš výkřikem,

 už ležíš na hraně svých možností,

 jsi celokovovým vzlykem

 a víš, že života své ubíhají,

 dav ok jediností.

 

 Prořezáváš tvar,

 osidel životních plnojiskrný var,

 prolamující hranice,

 nečekaných prožitků lásky velice,

 živých stavů bez omezení,

 cožpak nejvyšší aspirací

    je deštěplodné plnosti Snění ? 

 

 

 

 

 

...

 

...

 

 

...