Ta co skončila, ještě než začala

Nutím se k psaní,
přepisuju každou větu.
A to mám sotva první.
Stále není k světu.

Myšlenky se bijí,
s dalšíma se míjí,
než-li napsat jsem je stihl.

Copak už mi vážně došly slova?
Usedám k psaní z přebytku!
Ale pokáždé začínám znova.
Na stejném tlačítku (delete).

Tak, pořád dokola,
snažím se dát básni infúzi.
V nadějích bezceného autora,
co dávno ztratil iluzi.

Chci to znovu smazat,
ach, jak já rád mažu.
Až sám sebe se tážu:
"Jaký smysl mělo vlastně tohle psát?"