Má ulice

Vždy se těším nejvíce
Do své rodné ulice.
Kanáry, Island, ani Niagára
Nelákají mě víc než naše zahrada.
Na každé cestě vždy celá trnu
Kdy se vrátím k rodinnému krbu?

Jdu po prasklých dlaždičkách
V těch svých rodných uličkách,
Jdu po děravé cestě
Ve své domácí vestě.
Pokolikáté se takhle vracím?
Pokolikáté se zas vytrácím?
Pokolikáté si říkám: „Tohle je má ulice,
Prostě má, ta, kterou mám ráda ze všech nejvíce!“?
Pokolikáté, pokolikáté?

Cítím, jak voní bez,
Slyším, jak štěká pes.
A vím, že co je dnes,
Je tu i pro zítra,
To si píšu do nitra
A pěkně hluboko.

Zase se vracím domů
Stíny ovocných stromů,
Chodníkem popraskaným,
Svým světem prozářeným,
Vzduchem jiskřícím
Sluncem svítícím.

Za štěkotu psů,
Za plnění snů,
Zjistím, že tady jsem doma,
Že tady nebudu sama,
Že sem chci někoho dalšího přivést
A krásu této ulice mu předvést.