Vzpomínka na nádraží

lípa
naklání se nad kolejí
rozžhavenou sluncem
- hluk ticha
ruší jen katr

vzduch voní olejem
květy
a nádhernou vůní stromů

ve vzpomínce
odráží se
nádražní koťata

jedno šedé
druhé zlatostrakaté
s jednou nohou
amputovanou vlakem

polehávají mi
na klíně
spokojeně vrní
čas protíná zvuk telefonu
a hlas táty

nakoukávám dovnitř
do kanceláře
otevřenými dveřmi
výpravčí sedí u stolu s grafikonem
drží lačně sluchátko
a zapisuje

poté vstává
a jde prodávat jízdenky

přichází dvě dívky
dvojčata
( dnes už bezejmenná )

bydlí u nádraží
ráda si hrají s koťaty
i se mnou

( sakra! jak se jmenovala? )

léto ztrácí se v mlze
s ním i nádraží
tu náhle stojím
s cigaretou
plnoletý
připraven pro život

odplivávám slinu
na zem
tak jako vzpomínku
na věčnost
pro nekonečnost chvil