Ulice

Jdou davy lidí ulicí, ve velkém rušném městě,
Však většina je ztracena, neví o své cestě.
Nezná směr a nezná cíl, jde jen tak do neznáma,
Jeden pláče, druhý doufá, třetí křičí sláva.

Vstávej, přestaň plakat, musíš začít bojovat,
Nemůžeš jen tak sedět a na chodníku nocovat.
Nemůžeš pláčem změnit svět, přestože bys chtěl,
Kdybys tu seděl více, dál bys nedošel.

A nevěř těm, co na balkoně denně kávu pijí,
Neposlouchej jejich řeči, o tom, že jsme jiní.
Do domu přišli ulicí, tou samou, po níž kráčíme,
Nemáme své názory a slepě pány zdravíme.

Vůdce, kteří po staletí, vedou naše životy,
Válkami a utrpením do propasti temnoty.
Pány, které nezajímá, chceme-li se prát,
Ty, kteří nás klidně pošlou se smrtí si hrát.

Velké pány, kteří s časem, všechnu krásu zničili,
Kteří chodce znelíbené, bez milosti zabili.
A nás všechny ostatní, co po ulici šlapali,
Otrok, soudruh, komunista – tak podivně nazvali.

Tak jsme dále každý jiný, v přeplněné ulici,
A naše tempo nám určují, kostelní zvony bijící.
A tak dál páni na balkoně, svoje zraky kloní,
K otrokům jdoucím pod nimi, co tiše slzy roní.