Ve výkladní skříni

Pod rozlitým světlem
z lampionu,
čekám na něhu
z ocelového lana,
které mi obtočíš
kolem pasu
abych už nikdy
nemohla být sama.

Za výkladní skříní
z modrošedé duhovky,
jeden úsměv,
který se kdekdo
snaží ukrást.
Jenže netuší,
že je jako hvězda
co dohasíná.

Nepřináší štěstí,
má nádech nepřítomnosti.
V jedné smutné chvíli
kdy se loučili
dva mladý lidi,
na strašně zaplivaném nádraží,
kdesi na konci světa.

Ten úsměv
s nádechem lehké šedi
mých očí,
nakonec ukradl
nestydatý chlap,
kterému věřím - a nevěřím,
ale slíbil,
že lásku promění
v cukrovou vatu z duhy.