Slunečný ráno

probudila jsem se svítilo slunce
byl slyšet ptačí zpěv i přes zavřený okno
naproti mý posteli je zrcadlo
viděla jsem v něm svý oči
byly takový v transu chameleonský živý i unavený
mokrý a praštěný
a ty jsi spal

celej ten výjev se podobal
snímku z nějakýho videoklipu
k písni o dočasný lásce

proč to nikdy není naopak
že ty bdíš když já jsem ve snech?
že ty přemýšlíš a já jsem mezitím
ve sladkým bez-vědomí?
že ty mě nesčetněkrát něžně probouzíš
a já líně pousínávám dál?

bylo mi to silný
jak jsme spolu usnuli v mý posteli
v dívčím pokoji
víš že tu takhle ještě nikdo nenocoval?

a stydím se že to píšu
a neumím o tom mlčet
a čau, řekls a dost
nejsme svoji
nikdy jsme ani nebyli

z bláznivýho opojení jedu jak na studenou sprchu
do kláštera do mlčení do modlitby
za Bohem
zatímco Ty jedeš někam úplně jinak
asi je to tak správně

vypnu mobil zavřu počítač
začnu bejt zticha a poslušná
a budu plakat
jako ta liška z Malýho prince
(What does the fox say?)

vlak
zase koukám v posledním vagónu jak mizí koleje
jak letí čas jak přítomná chvíle střídá přítomnou další
chtěla bych na těch kolejích nechat
všechny svý nejistůtky smuténky* kňoury
tak jako se tam nechávaj hovna když se někdo vykadí
(naturalismus je mi tak nepřirozenej, že se ostýchám)

stejská se mi po Tobě
už teď
ach jo jsem tak trapná starostná
zase jsi mi zmizel
a mizíš pořád a já se z toho poseru asi

stačí to že se máme rádi
?
(otazník podobný Tvému uchu...)

dokola pořád znova se ptám
proč nemůžeme bejt třeba
úplněobyčejnejpár?

* zdá se mi fér poznamenat, že smuténka je neologismus
mého idola Jana Skácela