Příšerná příšera

Příšerná příšera

Jednou v noci za šera,
přišla si pro mě příšera.
Já ptal se jí, co chce
a ona prý, že mě.

Přišla si pro mě z daleka,
do černého hábitu tmy mě teď obléká.
Ještě černé ponožky a černé boty
a pak už zbývá jen skok do temnoty.

Teď stojíme na místě,
kde kdysi stála,
jak neoblomná skála,
budova, jež se nedávno rozsypala.
Já kráčím nejistě
a ta, jež se zprvu příšerná zdála,
se pro mě oporou stala
a není ve mně myšlenka, jež by se jí bála.

Příšeře kanou po tvářích slzy.
V očích má hněv a v křeči zaťaté v pěst má prsty.
Tady bydlela a tady žila
a nějaká příšerná příšera to tu rozbořila!

Smutně sklopila oči ke mně.
Já tam stál, bezmocně a zaraženě
a napadla mě myšlenka jež všechno vyřeší.
Nabídnu ji přístřeší.

A od té doby, i když se každý diví,
příšera u mě doma bydlí.
Jen já však vím že tak příšerná není,
našel jsem v ní zalíbení.