Krůpění

s vlastní polokrví
společnou duší
na oči
řeka Svratka mění
mlhu ve svůj závoj
v údolí
od půlnoci
do krůpění
s hladinkou oblohy
tmy
a s nestálým plamínkem
cigarety

unavené oči
stále pozurují
noc
i její opar
bezeslov
bezvážnosti
snění

jak hrubý nádech
rána
masivní pocit
únavy
s chvěním na zátylku

rumový dech
tancuje s kouřem cigarety
šlehnutím do obličeje
vyčaruje vzpomínku
jen na věčnost
pro okamžik

jak když pošťačka
přeje si podpis
tak i ty
se štítíš myšlenky velikosti
inkoustu pera

s nestálostí času
několik hodin
změní ráno
v to ráno po svítání
zničí ten kouzelný
závoj dne

a snad ta řeka
je tam stále
a snad i ta vzpomínka
nevyhasne
tak jako svíčka
prolitá voskem

snad jak erekce
Monteka po smrti
tak žhavé
svíce kláštera

slunce probudí den