...

DUŠIČKY


Kráčím vstříc své minulosti,
s rozpačitým létem v zádech,
mlha se válí cestou
a stíny věcí očekávaných zlověstně mlčí.

Co položit na oltář?
V cinkotu mincí prosebníků
a okoralých srdcí?
Když v rytmu plamenných projevů
přichází chlad zevnitř.

Každým dalším slovem roste nevyřčené
a hroty svící na hrobech,
chvějí se jak naše naděje,
očekávané,
zatracované.
Světlo?

V jednotném rytmu s mrtvými květinami,
zní hluboký tón poznaného
a kavárenská světýlka na žulových obrubnících
prosí:
Zastav se na chvíli!
Chladný vítr pohladí rozpálené čelo...
Se sklopenou hlavou tvé zapadlé oči
uvidí na chvíli nekonečné prostory.
Smysl cesty!

Odcházím.
Za sebou svou budoucnost.
Nad sepjatými větvemi starých kaštanů
mihotá zlatavě černá mlha.
Polární záře srdcí, jež necítí nic.
Vůbec nic,
kromě lásky...