110 - Spóry dítěte I.

   I;   Spóry dítěte.

 

   Otevřená elektrická zásuvko jantarového tvůrčího maëlstromu,

     otevřená jako oči hvězd poprašku chalcedónové litanie,

       vsouvající drápky své do očí,

        zhusta zabydlených prázdnotou tisícerého,

         vzájemného mrknutí okamžiku,

           na hybatelném kyvadlu měst,

             vzdušné bouře a elipsy tandemů,

               nesmazatelného prožitku noci,

                vznášející se jako nože eruptivních vibrací,

                  neohlášených náhod, milodarů oloupených,

                   jen nespoutanou intenzitou do makabriózní kvintesence,

                    rajského soukvětí vzácných chaluh peřin stříbřitých,

                      osedlaných po krvi šíje démantového letu labutí, 

                     

                  až k sutinám se šaramantní energií

             Neopaovatelnosti   skvostné     lodice    Života.

 

 

   Otevřená kavalerie pospíchající nesčíslnými oušky mostů,

    ke vstřícné hraně slova osvětleného jen náhlým ozvučením,

      bohatým na iluminace jader vznešených a krásných sluncí,

       v onyxovém poli vln, vyhojněných dříve nesnesitelným drážděním,

        zpířených letodrah nozder vyhřezlých do nenaplnitelnosti sto a jedné síně,

         v tisíce a jedné pohárech chvění a neustupující elevaci divotvorného věrozvěsta,

           přídě skutečné energie bytí, jež selo navždy ukryto v pečeti bezejmenné touhy,

             po nenávrátitelnosti místních kraleviců smrtelné zhouby lůna božení ve Tvoření. 

 

  

  Otevřená styčným pelikánem rozpětí vytvářeného místem nenápadné zvěsti rozkoše,

   pramenící v nekonečném lanu nataženém k pryštícím a rotujícím prstencům cínového magnetu hor,

    o něž roztříštění narkomanie všeho zla, navracejícího sečíky neštěstí a tají nesčetnými slzami,

      pro hranostaj steskné reminiscence vydlážděné hlubinným fosforem paměti, 

        pro panenku andělského třpytící v duhovém bříšku pohlazení sametového klidu tvůrčí pohody,

         vznášející se sublimným kánoem nebeského krunýře po opratích opředených aneémickým a svěkvětým,

           pylem prvé hvězdy bez počátku a konce na plemenech citadely dosud nepolapených vesmírů souladného šatu rajských obkruží. 

 

 

   Otevřená studnice vítající přezimování něhy na mědových křídlech ocůnové víly okamžiku,

    bez mrknutí chlopní srdce vyrytých blahem nestepilé uzemnitelnosti pulzujících kořenů,

     vibrujících biblická jablka stínu padajícího tvůrčím rozbřeskem k sedmým pečetím bájné Elohimovi Anaxis,

      po mízách nejkrásnějších vzpomínek mistrně vzdálenější dlaně tvé krve nezemřelé zesnubnou spravedlivou střelou zesnulých,

       pro oči pravdy lásky vysvěcené v souklidném boji o mír epochy bloudící na balvanech nekonečného lesku závrati,

        dobývajících štěpení zcelujícího kánonu vzdušných požárů jícnů velikosti po vzájemné kráse chiarescura verše ayahuasquerita,

         rozdvojovaného tepnami rozohněných a rozžhavených ker nejcitlivějšího ze všech kapilár hrdliček černé modly kápí buddhů klávesných,

          lem domu zakletých nejsvobodnějším principem stověžatého srdce evropských nebes.

 

   

   Otevřená epizodo jeho měšce pohlcované v ní,

     otevřené do slzné sakristie sametové extáze,

      vysázené nesčíslnými cirkulacemi nekonečných transformací vesměrného,

       ve spoušti světlic sklápějících zraky zatmívajících rozpínání u broučka zlatavého krku,

        z nějž crčí andělské brány a míhající mouchy sedmého patriarchy chrámu spánku,

         vydrancovaného sextetou euforie ve hřívě čepelnaté průrvy tichošlápkova oka Salvoida,

           vstupujícího po rozčísnutých bedrech do peřinky neukončitelného řetězce vzájemné harmonie vteřin,

            eskalujících spolutvoření neznámého tajemství srolovaného mezi mávnutí křídel souladného kmitočku vážky,

             na zakázaném výsluní ametystového kolibříka zatměného odraženým tvým čitím jantarové supernovy,

               nadlehčené výhní velebených lístečků myridády molekul plnosti přítomné kopulovité spirály stoupajících vtělení živoucného.

 

 

---  ---    ---  

...Rukouoběť

- Ač podepsán pod ukazatelem smíchuplné básně smrtelného

 vstává přítomní strakapoud k polyndrům cylindrů neskutečné eskalace hravosti

 

 aby rozpálil hlavu libozvučných souznění

 músících dovádivé kresby ve vzájemné početí silulety

 

 kde zastižen let mandal baví se přesmykem základů mostů

 a obouručným granátem třtin do sousledné básně vrženým

 

 kam zesnil princ dávno nezaniklé energie vnitřní přesličky

 démantových mžourkání duhy na fibrilacích jedné z nejšaramantnějších her historie

 zdusané po vidlicích levandulové krůpěje sotva nikým nezachycené

 v tajném přání či objevu tmeleného střeliva

 neudolatelných kýchnutí pryčen setkaných po břitech evaluací

 všech částic březí země jež nebyly zakořeněny v mizivé tepně hradištských bezčasí

 

 V bezzávratném zrcadlení písma propukala slastná a mučivá panika nitra jeho

 jako by smutek z křídel předešlé noci neviděl zápis  protření vyklenělý krmí z obličeje někoho

 kdo uzněl času nebo se v něm vydával do dalekých pustin

 neosedlané půdy vysvěcené k mnoha oráním dávivého potu choroplodného zárodku evangelie

 schované roštou lotosu za tyrkysový dech letadel pří zlatobřítmí ukázce nože jehož čepel je medová příď myšlenky

 

 zhořknutém náhlým návratem zcestné a vratké dcery příčetnosti.

 

 - Život je to místo jako velociped jantarové a bruleskní taškařice vědra slidné pochodně

    na opilém korábu v podpalubí malayských když krev přílivu vylévám po mezích a srdcích

      dál do neodčerpatelné nevyčerpatelnosti volání velkého jelena

       bájné břidličnaté ozůstalosti všech koster světa

         po rovinách plechu děravého bubínky konce

          palečkem tisícerých vrstev dřeváčků stočených uťatým prstenem mravenečků

           skládajících harmonického planetárního fénixe Anaximandrova želvího krunýře

            z ontologické látky plné osolsoběných těstovin

             kde za měnlivým palácem líhne se absolutní loutkař

              ve vzájemném mizení pohybu usazeném a oči vylitých jménem či proslavením

               z bezejmenné prostozenosti řapíků děl jeho.

 

   On a znovu a jenom on,

    život hispánec misantropa velkých latimerií okamžení,

     ve hřívojné euforii chvění,

      perlorodky roztáté v minutých haštěření,

        po nichž mučivé patrá zombie ševelení,

         aby poslal krále hry za poslední velení ? 

 

    Tam on se vrací jako kostnatec v nářku,

     aby zdědil starou pannu vodnářku,

      na vahách zla prodal přetvářku,

       a udělal z ohně bytí lhářku,

        jež žháří šibalsky vlčata pramenů nebe a zednářku.

 

---   ---   ---

 

 

   Opatrnost s pozemskou samozřejmostí bere do ruky květ

     větí než je ona   stejná Valérie posvátného souznění

               u pramenů múz

 

    Křepelčí svědci žehnají   než je mouchy sní potají

 

    Kamizolky   sedm dlouhánů  chamraď a já

 

    Smím zde žít   na stejném světadíle   jako Antoin Artaud ? 

 

    Jsi jen další sémě směšující boha   umění   plejády lásky 

        s okem tvorby prozřetelného v neviditelném 

 

    Ach ano bílý muž  směl-mi být oporou    vozotajem odvahy

       plnitelem odhodlání  pří velikém obestoupení rozhledu

         okem bdění malujícího štětcem ve víru života všeobjímajícím

 

   On nový mesiáš závrati   vrací na křídlech

       ukrutné ctižádosti   svůj brutální majestát představ

                  a odevzdání osudna

 

   Pryč s polohami! Tohle je tělo básně

          její nesmazatelné pryčny  

             schůdné rodí neschůdné

        a vůbec žádná vzácná zakončení

    se nikdy nerodí.

 

----     ----         -----

 

 Pro ty nejtenší mžiky hedonie tělesné 

    existuje jen jeden umrlčí plán

     plný nadsázky a sebeodhodlání

  

 Oddad se partituře výtvarného sabatu

      překypující hranou malířského ma'elstromu

        ve zvířené kaskádě deště  kde dvě těla splynou v jedno

           na rituální povaze vracejících se nizozemí vzpomínky

                vidoucí trip ala neznámo

 

   Všechny skupenství zemřeli před několika okamžiky

      jež zdály se celými věky !

 

  Bolavá vesta léčivých skupenství na vyhořelém vitaminu zoufalé

         zkoušky přátelství

 

  Odtud až na věčnost panuje žádoucnost nové básnické krve

      po tepající tepně tesáku vší údělnosti učitele

         bez námahy zmizelého konce per

              tvořících jiskru závratné tempery otřesu

                způsobujícího vážná nechutenství

                   nadpozemské tlení a nadměrné příznaky vřelé

                      a společnosti neprospěšné jasnovidnosti

 

 

  I moji milí dávno sebezakletí

      přímočarým osudem skutečnosti

        svítící onou rostlinou

            kde po křížích jetelců

                teče roucho potřísněné krví Sarasvamí

 

  A nevymírající dcera míz chystá opak

         vypřímené dno náhody

           krčku propadnout

  

 metastáze ve vzájemné metamorfóze

            obrazotvorného života   života obraznosti.

 

----   ---   -----

 

 

A tak Život
ač nezadržitelné uhání vpřed...
stíny rukojeti kvapně pracují za něj
nějaké fluidum starších tamhle straší v pozoru
a vykřídlené nervy plaší sebe v teroru
tak z něj to měj pro dynamo čéšek světla hřej
vzpomínej po délkách a neusínej
v odvaze odrazů hor Doré vlil svou káď
a nezničitelný sad všech hřebenů světa
nikdy nezanikající hustá mlhavá odveta
na krvavé křivky rovnocenného
ač zemřel jsem v den svých narozenin
viním tvůj deník z podrývání autority přísudečného
v konání předků míz a jejich nepatrné slávy ve tmě pokojíku

Vyčpělé jako bludný balvan étheru
jako to co nenastalo a staví si své verše samo
pořád s hlavou k božím vůním dokořán
louská slabiky všeobjímajícím v Přítomnosti
jako by byla napalmovým pole ohnivzdorného
při proudechém stoupání vividních soukvětnich
nekonečně matných jako nekonečně živých
ve virtuózní hlavě vyděšeného otazníku
klíčí se zítra klíčník sám z dáli nepoznán
hřebelec okostěn parfémován vybroušen
do nejčernější chvilky zastřen a spuštěn
touhou po Nezceleném vyvěšen za uťaté paprsky slunce
nebem zemí básně rudých poledníků zvěčnělé
Oči
starého stínu
štíhlého srdce a ukradeného hrobu hrotu.

 

A tak Život
ač nezadržitelné uhání vpřed...
stíny rukojeti kvapně pracují za něj
nějaké fluidum starších tamhle straší v pozoru
a vykřídlené nervy plaší sebe v teroru
Vyčpělé jako bludný balvan étheru
jako to co nenastalo a staví si své verše samo
pořád s hlavou k božím vůním dokořán
louská slabiky všeobjímajícím v Přítomnosti
jako by byla napalmovým pole ohnivzdorného
při proudechém stoupání vividních soukvětnich
nekonečně matných jako nekonečně živých
ve virtuózní hlavě vyděšeného otazníku
klíčí se zítra klíčník sám z dáli nepoznán
hřebelec okostěn parfémován vybroušen
do nejčernější chvilky zastřen a spuštěn 
touhou po Nezceleném vyvěšen za uťaté paprsky slunce
nebem zemí básně rudých poledníků zvěčnělé 
oči
starého stínu
srdce a ukradeného hrobu hrotu.. 

 

-----     ---

 

  V životě básníka se nejdná o rukopisy přeháňků

    jako o samorosty v letopočtu inkoustu

      od prvních zavlnění elipsy

         a vyklíčené básně učitelky oceánské 

          dýchající tvé země Moravské

 

      Nad luční poryvy

        všecho naneseného 

          zanech hned

    

   Jsi iluminátor

      kosmický vizionář

         hvězda lidské miniatury

 

    Smíšek ubíhající do zaječích

         ve své křeči

             pozoruje jatka

                na sobě sama

                    za pustinou kroků

 

   Veškerá poezie 

     šamanský trilobite sfingy

        do úst vysoké pece svěcené 

     

       Porfyrové čelo masakru

       znovunastolení rovnováhy

           strážci srážky 

              při reinkarnaci matek harmonie

 

    Veteš pozornosti lvím dnem

     za okraj pozornosti 

         světa vedená  

 

    Oči přiblížené na spoušť 

         kam mozek nevidí

 

    Oslabení nitroglycerinové

         erupce prostoru

           ve slabikách života tvůrčích

   

    Boj za neohroženost

     a neoslabení svobodného slova.

 

 

 ...----- ------  ------      -------------

 

     Věčná kapitolo lovce slova,

       pramenícího nad nevýslovným,

         jak nesmírné jsou pouťové atrakce hlubin

             a jejich tisíceré napodobeniny,

               stíny onažské jeskyně a měnící světla barev,

                   svícny stavějící se do lasa, jako hranostaje ve vibraci lasičky,

                    neustále ze života do unikající smyčky,

                       bezsukovité oči hřídele, strádající na objektech

                           tepelné krve legend, jen dva ze skutečného se vstřebali,

                             aby znovudobyli nespoutanost.

 

   

    Neboť  i ona bezdechá plnokrevnost vlahé míry velebeného soukvětí,

      slévá lístečky kanuté tekoucnosti na chlopeň

        a kejklířské límečky znovuvzkříšení,

         panující milosrdnosti milosrdného dítěte,

           kolujícího nad světem v žilách básníka,

             v dominanci sluneční osobnosti, 

               jako aura lunárních vzezření, 

                 po zakázaných ženách věštby

                      s bříšky unikání do nestejnorodých pásem,

                       hroty zatím zatínaných svou nahou a bezhlavou podstatou,

                          až ke křišťálovým šupinách palisád,

                             nekonečných jatek vzájemné střídmosti bytí, 

                                 tunelovaném v žití, za špičkou mosazná včelička tekuskvoucího časoprostoru,

                                    kam jsi zítřek zítřku zasel za splav. 

 

   Staré a naivní kusy

    bezprizorní mřížka pevného skupenství mramoru,

      co unášena přímým kroužením stoupá nahoru za horu,

       kde vytesána jsou dechu jménem všech žijících,

         den po dni jich ubívá, jedna vyráží druhé klín na klín,

            byla má věštecká předpověď. stát na hraničním hřebenu života a smrti,

               zovat volání klíčníka z bárky podsvětí, jen tvar odrazu kochal se přímou řečí,

               Láskou oslněnou.

 

   A pro všechny morové rány světa,

      bezzubé hry vyměnil za štěnice nevyléčitelné nemoci,

         pro pastýře je lukostřelec všežravcem boží trajektorie,

             bez níž by byl kontakt s mimozemským ztracem a mimozemí.

 

   Za odrůdu třech teček se konala obrovská meziplanetární ukázka aperiorova pozorného.

    Jen jediná ve vibraci zřetelného tance skutečného víru živosti noci. 

 

    Dýchá ve mne část toho co nezaniká,

     nenazýváš-li to poselstvím, v co vůbec se chystáš uvěřit, 

      za milion let ve světle té nejčistější a nejkrásnější myšlenky ? 

 

      Znovusvědectví okamžiku, prvního odkojení láskou 

         a ohryzaný vrácený dar nezpečetění

          divokosti prvotního rozmachu

             Tvůrčí idei

 

     Vždy konal jal hrany házel 

        blazeované soukmity

            bájných vrženství Budoucnosti

 

    Po několika úderech hodin

     se jí zplnomocnila vlhko na plicích

          na koncovém místě nepříčetný kaktus

 

    Kůra ve smilující pečeti milosti syna

           o nějž bude postaráno

 

     Jen vrátí-li své pozdní exempláře sbírky

      motýlů zase zpátky 

         do sbírky celého Vesmíru

 

     Od sourodé popelky 

    až k nesourodé děvce

      andělsky vystražené do míst

         své duševní interdimenze

 

   Za pomněl jsi pro vše silné na světě Milovat ? 

 

.-----      ---------         -------------         --------------

 

 

 V budoucnosti zápasí dvojí majestát

         havran a ježíš

               silou primordality vidí rybář vonné srdce

                    parfémy dnes nahrazujeme pouze rybinou

                     tou světelnou dózou zase ty zrůdné lži

                       zrýádná bestie vraha pravdy uklidnění samozřivosti průměrného

                          majestátní hlavně živelného po bratrech a sestrách extáze

                            dokázal na ni nemyslet celou laparoskopii eónů a věků

                             

 

 Řekl by jen další nebetyčné posloupnosti znovu a znovu

         než by ocelář velkého slunce Zemřel.

 

  Oblečte se samovražednou obětí mé hanby

      skýtám provinění na každém kroku

           tento hrot je proviněním již déle

               se nemohu dívat zřít pozemskost leknínového

                  daru po prométheově vodopádu-niagáře slev

                     tam v nejvytrženějších pasážích kontinuu

                      duhovky slzomocných soustav prou miliardou v miliardách

                         milodary přes jedinou věc 

                             člověk zapomíná na skutečnou velikost toho všeho tam venku

 

  Blíží se jezdci tvá ozvěna echo ech

            nad palisádami života 

               létá pastor plný čéšek zmijí

                    všechny děti zaplaveny vychladlou krví démonů

 

  i on měl strach když mluvili skrz svět v pouští

             lalůčkem sluchu vnitřního

                    do krajiny bytí rozporcované zatměním

                         pozlátkem tance rozezlen

                             milující solární hlen

 

   Vrať mi mé místo zpátky 

         volá na ni přes celou loď

          není se kam vrátit vše tě uvěznilo

             dřív než jsi se zdráhal cokoliv vyslovit

                 nestůj v tom světle tvých myšlenek v okamžik

                     vyřiď sluneční pozdravy nížiny jsou zde opravdové

                        a močály též

  

 Chybuji zmatkuji čekám nejkratší zrno plev

            vidím jen své dno a sebe 

                polapil mne stín

                    syndrom doby

                     akustiky svobody

                       kde každý herec režisér i světec i ďábel

                              zde rodí ten okamžik

                                  jejž poustíš ven do světa 

                                      a zase tu bohatost ovládáš

                                         aby jsi starého vlka oklamal

                                            a mohl spatřit ji JI znovu a Znovu

                                               v domě plném památných plavuní a pečetí tajnosti

                                                     když bylo znásilněno poslední vesmírné tajemství

                                                       jež není hodno není jí není jí hodno jí Není a nenejí se jí než zemře pastel poslední

 

  Chválím tě panno

      vždyť rosteš eóny

           zpovídáš vodorovně své řasy

               svěř se mi za řád v plnosti své poezie

                 křičíš a přitom se krčíš za pahorkami

                    kde opuštěné pahory vidí plakat pařezy 

                      ony skalpované písně bratrů

                          rozštípané pro zhoubnou slast šustivých

 

   Bylo to na místě zvaném mír

      za dvojím majestátem energie

          v očích každého člověka 

                krčil se bůh

                    ve své neozdravitelné velikosti

                        jen neobjímatelné velikosti

                             jen prach jen soudžnost entropií

                              dvou embrií pozitivity

                                stoletým kořenům ve větvích plula jasnozřivá zář

                                    vlasce propité k obhledům nespoustané barvy nalité do 

                                       lomených bříšků prstů myšlenky...

 

 ----  ----       ----         -----

 

  Už ranního města žily svůj vzácný rozhled

         už neexistovalo subjektivní ticho 

             ve vzduchu visela supernova

                krápníkové myšlení jako vybuchující rampouchy zhmoťnovaly nebe

                     věže spasitelů prolínání propukaly v sebe 

                        a moudrost sdílená zaplavila tebe

 

                             vždy se vracel a jitřil dech

                              po zdech po úponech po úvalech

                                   láska jen láska

 

      Až na konec té hodiny vynešené vysněným

          třiatřicátý arch básně předestlal

             v tísni tvora stál 

                  nad vším ve všem přemítal

                     a stále obrazem hrál

                          on je letovou dráhou

                              kosmické lodi budoucnosti

                                   pramenný svatý grál

                                        nejúrodnější a nejblaženější kolonie statisíciletí

 

 

    ' Byl jsem blíž než jsi kdo myslel - podepsán tichošlápek

      Nerušenosti okřídluj nadále šumivé vlohy mučednice rotujícího laseru spánku

 

     Zmrzlá je podstata písmena odlévajícího se v krápník

     meziměsíční lastury tanců

      

     Ano dnes vytkvěla ulpělá lucidní svěřeposti

       měsíčníkova zrcadle úst cypříše

        dlouhého konopného poprašku

          veršovné buňky

 

     Sápající se odleskem mučivého světla souřadnic

     tam našlapující mina  - buněčná struktura básně - řetězce času krve

 

      Marnivec pouště hledá klid

       jde lesorostem samoty 

         vstřícný ke křídlům vytržení

          Schází údolní po rozpraskaných lebkách

             a světelných nožích

          

                Všechna jatka nenávisti

                     jsou mu náhle lhostejným

                       v neutišitelné vzdálenosti nebes

 

                        Pramenité pustiny ducha 

                          svědkové času tvůrčího

                            říká se vám opálští andělé

                            himalájští cherubíni

                              oka prozřených láskou

                                  letorosty a silokřídy energie

 

                                   Nové oceány

                                         energie Vesmírné

                                          bez konce 

                                                 optická čočka dechu 

 

                                                až na konec..

                                                     a stále totéž

                                                      sluneční kolonie

    

                                                      stoprocentní energie 

 

 --------------          -----------------          ------------------------