Pane profesore

Chci být jako vy, 

pane profesore, 

cestovat časem 

za pochopením

vašich slov

a činů.

Říkal jste, že 

člověk bez stínu

je ďábel sám,

málem jsem se 

jím stala, 

v honbě za světlem.

Také se pevně držím

stolu, když

rozpadám se

na kusy. 

Nejste tu, aby jste

posbíral střípky

mé duše, 

a slepil kanagonem.

Já stále

hledám vaše stopy, 

cestu vyznačenou

šipkami.

Bytosti z nevědomí

snaží se ukazovat

směr. 

Nerozumím jim. 

A vy, 

pane profesore, 

necháte mě v tom

samotnou, 

s knihami, 

které připomínají, 

že jste již několik 

desítek let

mrtev.