Hodinový strojek

Byl to ten den, kdy uzrál první kaštan

a Ty jsi jej hřála v dlaních dokud nepuknul.

Vylétl z něj malý mosazný ptáček

a samou radostí ze svobody

na pár tlesknutí křídel zapomenul,

že je poháněný hodinovým strojkem.

Z mokré zeleni u cesty se vynořil starý pán.

Ne, vždyť byl mladý!

Kostkovaný kabát od obzoru po obzor.

Měl hnědé koňské oči. Ne, to se pleteš,

byly pomněnkové, plné střepů zrcadel.

Byl to ten den, kdy svět tonul v zářících kapkách na jehličí borovic,

a Ty sbírala jsi mlhu do džbánu.

Nasytila jsi tisíce, když jsi ji ozdobila

krvavými jeřabinami.

On se díval z povzdáli,

ruce na srdci a ještě chvíli napjatě sledoval Tvé rty,

snad jestli se promění v otázku.

Byl to ten den, kdy jsi jej měla oslovit předem připravenou frází,

že tisíc sluncí je příliš málo pro jednu slunečnici.

A náhodný kolemjdoucí,

starý mladý pán,

Ti měl změnit život,

dát na na jediný nádech zapomenout,

že vpřed Tě pohání

jen mosazný

hodinový

strojek