I inkoust věkem zbělá
I inkoust věkem zbělá
Všechny tvé dopisy se rozutekly do ztracena
zatímco stály frontu na ošetření popálenin svých okrajů.
Prochladlý teploměr pokřikoval na kolemjdoucí
a já cítím v dlaních nezaschlou vlhkost slz.
Bolest spánků si podřízla hrdlo.
A ona si pohazuje tou hlavou jako by se nechumelilo
však se nechumelí, jen je zataženo
zabrblal deštník sevřený v kloubech rozechvělých rukou
a pes co dokola obcházel kašnu zavyl na slunce které zakoplo
a upadlo do kómatu za kopcem.
Všechny tvé do ztracena rozuteklé dopisy se vrátily
zmrzačené a skoro nečitelné.
A píšeš další aby se k tobě vracel aspoň někdo
protože parfém její nepřítomnosti už se rozložil
na kyselou vůni hroznů kdysi tak sladké minulosti.
Komentáře (15)
Komentujících (6)
Doporučit
Tisk
Krásná báseň, Eliško, moc se mi líbí obraz slunce upadlého do komatu
za kopcem i rozložená chuť hroznů, kterou jakobych pocítil na jayzku, ale to jsou jen jednotlivosti z celého spektra věmů, které ve mně Tvé básně vyvolávají, děkuji, jsem rád, že jsem mohl ochutnat a přeji sladké hrozny na zítří :o)
27.09.2014 18:49:48 | Akrij8
...je to potěšení si přečíst takovou báseň...velké potěšení...:-)
27.09.2014 03:51:28 | Jort
A pro mě je velké potěšení si přečíst takovýhle komentář :) Děkuji moc, Jorte :o)
27.09.2014 18:40:46 | Elisa K.
Eli, prostřední sloka - od prvního do posledního slova - to nejlepší, co jsem od tebe zatím četl. Kde se to v tobě bere, děvče?
27.09.2014 00:00:30 | Johny65