PŘÍZRAKY
PŘÍZRAKY
PŘÍZRAKY
dobrý den
pane Berka
ne to ne
to už někdo napsal
musím začít znovu
jinak natáhnout perka
ahoj babi
ach
vůbec ses nezměnila
zato už asi nevíš
kdo jsem já
ten muž
s prošedivělou bradkou
když umřela jsi
ještě mi vousy
nerašily
tvář jsem měl ještě hladkou
i v rakvi jsi měla
ty přísné rysy
to se dnes nenosí
s tím bys už neuspěla
to víš
dnes je dnes
už dávno není kdysi
ani nevím
jestli jsem někdy
viděl tě
doopravdy se smát
ne
myslím že ne
to jsi neuměla
zato bezinkovou limonádu
či rybízové víno
jsi zvládala dokonale
na to jsi byla
fakticky – byla
přímo dokonalá
skvělá
před válkou honorace
po únoru ber kde ber
kdo by se pak smál
ne
to samozřejmě chápu
to vůči tobě
nebylo zrovna fér
jako bych mohl ale za to
že máma tě neposlechla
a já se narodil
z nerovného svazku
ani teď
se tě skoro nedokážu
zeptat
zda aspoň tam
kde zrovna jsi
už tě přebolelo
že osud byl silnější
že já vyhrál sázku
mezi spermiemi
kdybys to tenkrát
jenom trochu chtěla
měl bych tě
mnohem víc
než jsi mi dovolila
mnohem víc
doopravdy rád
teď už to
ani jeden z nás
nenapraví
nikdo už nerozfouká
ze skla mezi námi
ten prapodivný chlad
přesto se občas
přistihnu
že mám cosi z tebe
nevím
zda zrovna to nejlepší
ale zkrátka mám
cosi z tebe v sobě
jen jsem se naučil
ani nevím kde
taky trochu smát
možná to bude tím
že jsem vždy uměl
taky tiše plakat
když jste mě neviděli
smutky mě mají rády
hoví si ve mně
jak nebožtíci v hrobě
ale to už nejspíš
stejně dávno víš
no a to je možná to
co jsem ti chtěl
vlastně
taky jednou říct
jo
to bude asi celý
Praha, 30.9.14
https://www.youtube.com/watch?v=IUkfRI9RagY
Komentáře (22)
Komentujících (8)
Doporučit
Tisk
každej něco zdědíme a stejně jsme i originál...
07.10.2014 16:00:16 | básněnka
Každý se rodíme a vyrůstáme jako jedinečný originál, i když v něm uchováváme i cosi předešlého. A je jen škoda, když se někdo snaží ze sebe dělat pouhou něčí kopii... :-)
07.10.2014 16:04:58 | Amonasr
smutky mě mají rády...hoví si ve mně...jak neboštíci v hrobě...tím jsi mi připomněl R.M.RILKE...Na horách srdce...Slepá...cituji- všecko mi šlo srdcem ven a pryč, tenkrát jsem neznala kam. Pak jsem je však našla všecky tam, všecky své city: to, co jsem, tam stálo v houfu, křičelo, tlačilo se a útočilo na mé zazděné oči, ty ale neodpovídaly. Všecky mé svedené žaly...Nevím, snad roky tak stály. Vím ale, že přišly pak týdny, kdy vracel se zástup, zlomený, sešlý a vlídný, a nikoho nepoznával.Pak mi ta cesta přirostla k očím. Zpět se už neotočím. Teď všecko obchází ve mně jistě a pevně. Jak ti, co už nemarodí, mé city si libují chůzi a po mně si chodí v tom temném domě mého těla.
Milý Pepo, moc se omlouvám za tak dlouhou citaci, ale myslím si, že v této útlé knížečce, by každý člověk nalezl cosi pro sebe...když mně samé bylo nejhůře, ráda jsem v ní četla.Úsměv.z
04.10.2014 21:32:11 | zdenka
Děkuji, Zdenko, za krásnou citaci i za doporučení. Třeba se mi Rilke někdy dostane do ruky a pak si vzpomenu určitě na Tebe :-)
04.10.2014 23:31:58 | Amonasr
Amone, to je zase tak trefné, jak ty to jen proboha děláš? Tak těžko hledáme smíření s těmi, od nichž se nám nedostávalo dost vyslovených citů. A přesto, když na nás mezi přibývajícími vráskami v zrcadle stále více hledí jejich obličej, cítíme, jak jsou nám v něčem blízcí...
03.10.2014 09:55:15 | Aida
Pěkný monolog.
Jsou věci, které si člověk jednou musí pojmenovat a nelhát si přitom do kapsy. Je príma, že jsi s tím šel ven, Amonasře. Navíc pěkně formálně uchopená věc.
01.10.2014 15:45:23 | Pamína
Díky, Pamíno :-) Já i tyhle osobnější věci se snažím psát tak, aby to byl nejen vzkaz pro mě a o mně, ale hlavně jako poezii, doufám, s nějakým obecnějším přesahem. S přáním, aby to ve čtenáři aspoň občas vyvolalo spíš než zvědavé otázky o mně, tak raději o něm samém. Já skutečně ničeho ve svém životě nelituju a všechno, i ty nedobré věci, vnímám jako obrovskou životní školu, jako příležitost pro sebe, která mi vždycky něco dala, i když často na to přijdu až s velkým odstupem. Nikdy jsem se sám nelitoval, neumím to a nechci to ani umět, a vždycky mi taky bylo protivné, když chtěl někdo litovat mě. Vím, že Ty to víš, ale chci, aby to tu pro přesnost takto zaznělo, neb to čtou i jiní... ;-)
01.10.2014 16:35:14 | Amonasr
snažíš se se sebou samým smiřovat a přitom si neuhýbáš-to je zdravé,žel poměrně vzácné.
Vyjadřuju Ti obdiv :-D
01.10.2014 14:32:23 | Frr
Díky, Frr :-) Smiřování se sebou samým – není to vůbec jeden ze znaků poezie? Myslím, že to u Tebe čtu taky. Ale s tím neuhýbáním - moc děkuju, že to tak vnímáš, ale nevím nevím... :-D Myslím, že občas člověk musí přivřít oči, ať už při pohledu na druhé, zrovna jako při pohledu do svého nitra. Jinak by to mohlo skončit třeba i fatálně ;-)) Myslím, že stále docela kličkuju, ale občas si neuteču a schytám to i od sebe. Ne se vším sem ale samozřejmě lezu, někdy se nedělím a sním si to hezky sám o samotě (ale snad ne osaměle)... ;-)
01.10.2014 16:32:15 | Amonasr
...moc se mi líbí jak jsi vyjádřil svoje vzpomínky...každej z nás se potřebuje s něčím takovým vypořádat...:)
01.10.2014 12:38:18 | Jort
Díky, Jorte, za takovou reakci :-) Asi to tak bude. Já vlastně nejsem typ člověka, který se příliš ohlíží – pro mne je podstatné to, co je a co bude, méně už to, co bylo. Je to asi nějaká podvědomá sebeobrana, líp tak dokážu překonávat jakoukoliv nepřízeň osudu, která se nevyhýbá nikomu, ani mně. Až teprve poté, co jsem začal psát na Literu, se ve mně začaly uvolňovat jakési skryté a zarezlé záklopky a já vlastně začínám trošku víc chápat a poznávat i sám sebe, své místo v tom komplikovaném předivu své soukromé historie, svého založení a nejrůznějších svých vztahů. Tím psaním v sobě vlastně i čtu – na rozdíl od mé skutečné knihovny začínají být některé svazky jakoby nově oprášené a mnohé poprvé otevřené. Ale to tu zná asi každý – pro mě je to nicméně zajímavá a svým způsobem očistná zkušenost. Bez Literu bych možná jednou umřel, aniž bych se sám o sobě pořádně dozvěděl, kdo vlastně jsem. Ono je to takové to občasné vystupování z rychlíku, který jinak kamsi sviští stále závratnější rychlostí úměrně tomu, jak se postupně začíná přibližovat (doufám, že ještě v patřičné dáli - ťuk ťuk ťuk) konečná... ;-))
01.10.2014 13:27:06 | Amonasr
Mluvíte mi z Jortem z duše. A to jsem si včera na fitboxu, poskakujíc kolem pytle jako indiánka kolem ohně, mezi těmi děvčaty připadala tak mladá.:-)Jsme citlivé bytosti, možná to na těle není tak vidět, ale duše už má něco odžito a možná si přidá i to, co ještě nedořešila z minulosti...
Jak mnoho otázek zmizelo a není???
Josefe je překrásná, Ty nikdy nezklameš.
01.10.2014 16:05:15 | Malá mořská víla
Děkuju, Malá mořská vílo, moc hezky jsi to napsala, to je pro mě vzpruha, vědomí tak podobného vnímání :-)
01.10.2014 16:30:31 | Amonasr
Možná jsem se vyjádřila nepřesně s tím tak mladá. Spíše tak naivně bezstarostná. Jen jsem cítila vděčnost za to ,že se můžu hýbat, že s nimi vydržím držet krok.Když člověk pracuje s lidmi, začne si vážit zdraví.
Tak mnoho zdraví a krásného psaní chlape.:-)
01.10.2014 16:36:20 | Malá mořská víla
Ale ale, vždyť jsi mladá! :-) Ani já ještě nejsem starý, i když mladý jsem už jenom mentálně, kolena by potřebovala promazat... ;-)) Taky Ti přeju, ať Ti to pořád píše a stále i mladě myslí! :-)
01.10.2014 19:24:42 | Amonasr
...Psaní je skvělá očista a dává nám přesně ty vjemy o nichž mluvíš...myslím, že jsme již ve věku, kdy se nepotřebujeme (jen)předvádět, ale jde nám tím psaním poněkud o něco jiného...je to prostě ona pověstná duševní hygiena...:-)...díky psaní se člověk opravdu mnohé dozví sám o sobě, aniž by se musel válet na pohovce u psychoanalitika...rozhodně je to levnější...:-)
01.10.2014 15:42:15 | Jort