Šrámy na stetoskopu

Jsem veřejná lavička.

Roky na dešti a prachu
hyzděná vandaly,
co do mne vrývají bez bázně
jen sprosté písně.

S pocitem tíživým
vycházím z pokoje k bolesti.
I kdyby slova byla z medu,
stáří já léčit nedovedu.

A přece zůstalí svými slovy
mi do duše vryjí vinu.
Ať lituji svých činů!
Až do smrti.

Snad doma někteří pochopí,
že ačkoli se nám to hnusí,
lidé umírat musí.
S léky i bez nich.

Nikdo z výše zmíněných
nevratí se, aby zatmelil
šrámy, co v žalu způsobil
lékaři.

Ale já jsem ČLOVĚK!!!!

Nejsem prkno sukovité!
Zvažte tedy dobří lidé,
citům navzdory nejste-li,
precejen vandaly.