Noční můra

Noční můra

Na postel, již někdo růžemi vystlal,
list ze stromu neslyšně přistál
a já jsem rychle vstal,
venku řádil hurikán.

Zavřel jsem okno a rozhlížím se,
větve stromu strašidelně škrábou po římse.
Proč jsem zrovna dneska sám?
Ach, tak strašně opuštěně si připadám.

Hurikán se trochu tiší,
vyšel měsíc a po domě chodí divné stíny,
něco buší na dveře.
Kdo místo mě otevře?

Dveře se chvějí v rámu,
volám tátu, babičku i mámu,
ale nikdo nepřichází,
prohýbání dveří praskání doprovází.

Bušení ustálo a zpoza dveří na mě někdo volá,
při tom hromovém hlase by se zachvěla i hora,
neznámý hlas křičí: „Otevři nám!“
a já vysílením omdlévám.

Probouzí mě něčí chůze,
otřásl jsem se v hrůze,
bojácně hlavu zvedám
a marně nějakou zbraň hledám.

Přede mnou stojí příšera,
chlupatá a škaredá
a cení na mě svoje tmavé zuby,
ošklivě ji páchne z huby!

Z úst ji kapou rudé sliny,
z uší ji vypadávají hroudy hlíny,
místo očí dvě zelené tečky má
a svými hnusnými hnáty mě teď ohmatává.

Svými sedmi prstíky mi přejíždí po tváři,
v tom se ji náhle oči rozzáří
a hrubým hlasem zvolá:
„Vstávat spáči! Škola volá!“