Pandořin klíč

Pandořin klíč
Nač psát poezii, která je plná bezduchých veršů?
Proč?
Nač říkat slova, která se nepromíjí a když stojím nad propastí,
Proč všichni zastavují a nikdo neřekne Skoč?
Kolik slov vlastně člověk potřebuje, aby vyjádřil co cítí.
Když vlastně ten co ho opravdu chápe, i z jediného pohledu, pochopí co ani tisíc slov nezachytí.
Proč bývám někdy sama sobě patou Achillovou,
Otevřenou 13. Komnatou.
Někdy k pomilování,
Pak ale jak dozorce s pěstí věčně zaťatou.
Proč schovávám se za schránku,
Ke které nikdo nemá klíč.
A když ho někdo najde,
Pro jistotu rychle odchází pryč.
Nač rozdávat úsměvy,
Když všechny rychle mizí.
Nač oddávat se svodům důvěry,
Když se z ní pak stane cokoliv, jen ne věc čistá a ryzí?
Proč vlastně veršovat a nejít radši někam doopravdy žít?
Kolikrát si to budu muset sama sobě ještě vysvětlit?