Normální den...

Každý den opouštím svou rodinu
V protivně brzkou ranní hodinu.
Jdu svižně mrazivým počasím,
Ať do tepla rychle dorazím.
Marii Terezii proklínám
A bundu až ke krku zapínám.

Ve tři se vracím zpět, jsem ráda, že žiju,
Najím se, vydechnu, kafe si vypiju.
Pak do úkolů se dávám,
Polovinu předem vzdávám.
Nechápavě hledím na matematické vzorce,
Na příklady, jaký je tlak v tunové ponorce.

Navečer padám na bitevním poli,
Ze vzdělávání mě hlava bolí.
Vím, že nic nevím, proto si zoufám,
Že zítřek přežiju, v to jen doufám.
V pátek, až naskočí titulek „The End“,
Půjdu ven a přivítám nový víkend.

Sobotní den začíná budíkem,
Nevyspí se, kdo jest sklerotikem,
Který stále zapomíná,
Že ten budík se vypíná!
Jsem sklerotik nevyspaný,
Bdící i v hodiny ranní.

Víkendová dopoledne trávím úklidem,
Tenhle zvyk už vykonávám s ledovým klidem.
Uklidit stůl, utřít prach,
V němž se skrývá tichý vrah,
Uklidit nádobí, vytřít schody,
Po Ostravsku: „To je zas roboty!“