noční horečka

na hlubokém a nekonečném nebi

pod šedavou mlhou mrtvých samot

černavá křídla s tlejícím oparem

důlky vykroužené mokrou tuší

sedává tam potemnělá

a syčí jako sova

s těžkým úpalem

až suché listy úpějí

a kapky rosných krůpějí

praskají jejím dechem

není zrovna milostná

spíš truchlivá jak zahrada

podseklých růží

jak modlitba v docela

prázdné posteli

spíš jako těžké spaní

když s hvězdami se druží

a pařátem skoro vraním

stříhá dlouhé plátno tmy

než se vztekle zašklebí

a trhne rozpáraným pláštěm

ale to už se v ranním šerosvitu

zvedají stíny podzimních katedrál

a kývají zvony které zahání

každou mazanou smrt

a tříští zbylé ticho

přízračné noci

v horkém

podpaždí