Když se řekne prosím ...

Servírka Lištička si utřela slzící oči a popotáhla jako malé děcko.
„Chceš půjčit kapesník? Hele, já ti to říkal, že si ji nemusíš brát!“ /čti registrovat/

Lištička bojovně vypjala hrudník, až dva knoflíčky upnuté zelené košile s malou bílou lebkou na límečku zasténaly. Ten nahoře taky.

„Jedenkrát tlačenka s octem a cibulí. Debile.“ Práskla přede mnou talířem, až se bílá váza na bílém stole povážlivě zakymácela. Hluk probudil spícího mluvícího kocoura sira Bárta. „Bože tady se vážně nedá klidně spát.“Mňouknul a stočil se mi zas do klína. Ten nahoře jen otočil oči v sloup, jako, že ví a objednal si u Lištičky horkou vodu, kterou si proměnil na svařák. „No co je krize a šetřit se musí všude.“ Zamumlal.

Dobrovolnému hasiči Dobrovolnému se stříbrnou hasičkou přilbou po dědovi se asi pod stolem kam před malou chvilkou upadl, po několika panácích zdál erotický sen o prezidentu Miloušovi. Stále dokola totiž kňoural, „… kunda, pussy, kunda, pussy ….“

Lištička zatřásla rezavými vlasy, jako by chtěla odehnat zlý sen, zlou myšlenku a všechny přítomné pitomce zároveň, včetně toho nahoře.
Šoupla před nás dva panáky Tullamorky. A vrkla tak toužebně, že jsem pomalu přestal dýchat i zírat na sténající knoflíčky její zelené košile. „…nechceš mi zas napsat na účtenku nějakou básničku?...prosím“.
Když se řekne prosím, tak se musí.

Život je krajina i ráj
potkáváme se, milujeme se, stáváme se jedním tělem
i díky všem našim chybám

Uvolnění láskou
můžeme krajinou i rájem
utíkat, běžet, loudat se, tančit i vlát
můžeme dýchat, zpívat i řvát.
Vonět jako jaro, léto, podzim i zima

Pak navzájem prolnuti
klín v klínu
směřujeme k jednoduchosti a nic nám nebrání
slyšet volání lásky
splynout v myšlenku, pochopení
života, trápení
…je čas Lištičko …
Milovat