STŘÍPKY DUŠE

Zjizvená zloba
usrkává naději
a střípky duše
nemají prsty
jen prázdná nádoba
co pocity rozechvějí
její ocelové skruže
brzy

vím někdy míváš záchvaty
monolog
a slova ztrácejí povahu
vlastně je neslyším
něco ve mně je podjatý
anesteziolog
city zmírají zakořeněné do davu
nádherná srdce už nevidím

vím někdy je to těžký
jít za duhou když neprší
a měsíc uvěznil stíny
protože chřadly samotou
ne není to hezký
když kyprou hlínu na navrší
a splíny
zanechají šlápotu za šlápotou

zjizvená zloba
usrkává naději
a střípky duše
nemají prsty...