dny se vrátily do původní podoby devadesáti minut
ve tmě
nesměju se a nedávám ruce do ohně
pořídil bych si zdechlinu koně
mrtvé rty polibky odnikud
mráz
aby kreslil na okna siločáry
stříleli je aby netrpěli
už neběžím vstříc záhubě
už tam jsem
matka země zemřela
zapomněl jsem ve vedlejším pokoji nakrmit strach
vzpomenout si že mi psi sežrali ruce
můj nenarozený syn mi každý den vyčítá
že není
a já se s tím nedokážu poprat
bojuju se zbývající ledvinou o život
v dešti jedovaté minulosti mi pomalu dochází
že nejsou žádné světlé body na koncích tunelů
jsou to nadějí žhnoucí oči těch
kteří hledají opačným směrem
Opravdu silná báseň. Až mě se vším všudy přišpendlila k židli. Dík za zážitek.
08.12.2014 18:31:35 | Tichá meluzína
rád jsem posloužil. o ty zážitky u toho jde.
08.12.2014 20:15:01 | CoT
Teď ještě dostat ze sebe ten špendlík. Jak oni to jen dělají ti motýli? A ne vlastně. Ti jdou rovnou do skla. "?" Teda to by musela být výloha? :O)
08.12.2014 20:19:19 | Tichá meluzína
kdo je Aby a proč nemá velké "A"? :o)
částečně souhlasím s Nikotinem - já strašně nemám ráda "nastředěný" básničky a velikánský písmena
zas se mi líbí spíš půlka obrázku, ta pravá - ta levá mi to "odvyvažuje"
07.12.2014 20:20:26 | hanele m.
zapomněl jsem ve vedlejším pokoji nakrmit strach a ten konec... Ach jo...
07.12.2014 19:40:47 | Elisa K.