Měsíc a jeho dvorní dáma

Pojednou venku se setmělo,
jak den by nikdy nebyl.
Tma, ta dvorní dáma Měsíce,
ukryla krajinu, do kola, kol.
Do svého závoje,
posetým tisícem třpytivých hvězd.

A vládu na nebi si převzal Měsíc.
Měsíc, ten věčný, moudrý strážce.
Ten, který hlídá tajemství,
co nemají být prozrazena.

Jsou krásná, něžná, pošetilá,
jsou různá, tak jako my.

Měsíc a jeho dvorní dáma jen tiše pozorují,
co děje se kol, dokola,
pozorují, a moudře mlčí.

Když vidí mladé milence,
kteří se vroucně objímají,
na kdysi bílé lavičce,
ve starém, zpustlém parku.

Když starý tulák,
rozdělá si oheň,
a opéká si chudou pečínku,
kterou podařilo se mu ulovit.

Pak rozhodí svou děravou celtu,
a chystá se na ní uložit.
Nespí, jen rovná si svoje staré kosti,
pozorujíce Měsíc a hvězdy,
co nebe je s nimi poseto.

Ač nemá nic,
a nikdy nemněl víc,
přece je Šťastný!

Jen moudrý Měsíc a jeho dvorní dáma ví,
že on má víc,
něž největší boháč světa!

Když vidí chlapce s rezatou čupřinou,
obličej samá piha,
v očích má tisíc rarášků,
ve tváři úsměv rošťácký,
a v hlavě myšlenku:
„Co zase zítra provedu!“

Matka ho právě ukládá ke spánku,
usedá do křesla,
a začíná mu číst,
jeho oblíbenou pohádku.

Chlapeček poslouchá,
víčka se mu klíží.
Matka ho pohladí,
políbí na čelo.
A hošík?
Už spí, ten malý nezbeda!

Měsíc mu přivábil na víčka,
ten nejkrásnější, dětský sen.
Který? Ten sladký, zmrzlinový.

Tak je to správně,
tak to má být,
Měsíc má strážit,
ne vyzradit,
tajemství, co tu jsou,
a snad i navždy zůstanou,
ukryty v třpytivém závoji,
tajemné dvorní dámy,noci.