Relativní čas

Relativná čas


Prosím nech mě jít, jenže on dál mlčí
další zub času do hodin soukolí strčí.
Ptám se proč a ticho navždy samo kráčí
nemůže s nikým mluvit a snad mu to i stačí.
Má to ve jméně, ale proč musím zrovna já
jít životem s tímto prokletím, je má neznámá.
Snad pro krásu všech nádherných chvil, co mi dal
musel nějak vyvážit a tak mi zase Všechno vzal.
Jenže jak dál jít, když prázdnej žít neumím
a v čase mé duši vyměřené, tak rád sním.
Chtěl bych zase mít srdce, co přetéká láskou
a smích na tváři zdobí mé čelo vráskou.
Je zvláštní, že ta vráska je stálá jen mění
smích do smutku a zpět podle duše rozložení.
V hodinách skočil další zub a čas dál tiše sedí
jeho pohled nic neříká, nikdo neví kam hledí.
Je nestranný, přesto prokletý snad natisíckrát
jen se tiše sype a neumí krásu dávat ani brát.
Někdy se líně vleče a jindy zase zoufale letí
je všudypřítomný a stálý pro starce i děti.
Jen jediná dáma dokáže času udělat škrt
nikdo živý ji neviděl a jméno její je smrt.

Jeník