Duhový tanečníci

Slunce tančí po broušené váze,
vrhá duhové tanečníky na moji tvář,
proč říkat věty co boří hráze,
pro co žít, před čím utíkat?

Za koho a pro co být se jako lev,
koho a proč obětovat,
tichý šepot ve starých zdech,
už není co opěvovat.

Mám ruce studené,
ale tváře hoří mi touhou,
slyším je, ty hlasy vzdálené,
však chvíli jen, vteřinu pouhou.

Když ruce klesnou mi do klína,
ve zdech už šepoty pouhé,
slunce se sklání, tanečník usíná,
zas nastává čas noci dlouhé.