Svědomí

Jakoby mi v žilách koloval spíš cement,
než-li krev.

Jakoby mi těžký kámen,
ulehl na hrudník.

Ale je to skutečná bolest?
Nebo spíš vzdech co těžce se dere na povrch mých zúžených plic?

Možná než kámen spíš tíží mě svědomí,
ta děvka nevděčná jenž zkazí každý šprým,

Zkouším se nadechnout, ale bolest neodchází,
je tu se mnou jak vzteklé zvíře a klacky pod nohy mi hází.

Kéž mohl by se chladný vzduch prohnat zákruty mých plic.

Co ještě říct? Dál už – nic.